2017 Vysoké Tatry, den 4. – Tatraská Štrba, návrat

neděle, 10.9.2017, 4.den

A je tu poslední – odjezdový den, zase to vše uteklo jako voda. Ráno balíme věci, ale nikam nespěcháme. Na dnešním programu je vyjet vláčkem na Pleso a vybrat se některou z připravených tras a ve 14 hodin odjezd zpět domů.
Trasa1 (8km, 13km):  Ze Štrbského plesa po červené přes Trigan k Chatě u Popradského plesa. Zde je možné pokračovat po červené na Ostrvu a vrátit se stejnou cestou zpět k Popradskému plesu. Odtud po zelené zpět na Trigan a po červené na Štrbské pleso.
Trasa2 (8km): Ze Štrbského plesa po červené k Popradskému plesu. Dále po žluté kolem Symbolického cintorínu na silnici k železniční zastávce Popradské pleso. Odtud železnicí nebo pěšky (cca 20 minut) do Štrbského plesa

Jelikož jsou všichni poměrně unaveni a mohlo by se stát, že už příště se mnou taky nikam nepojedou, navrhuji individuální program – procházku po Tatranské Štrbě a zakončení „Tater“ obědem v místní kolibě Žerucha, do které jsme se ještě ani nedostali. Domlouváme si tedy s vedoucím výpravy, že nebudeme nasedat ve dvě na Plese, ale že nám zastaví u benzinky dole ve Štrbě v půl druhé, až pojede nahoru.

 

V devět hodin jsme po snídani, bagáž naložena v autobuse a tak poslední pohled na náš dočasný domov a nalehko vyrážíme do Tatranské Štrby

je to jen něco málo přes kilometr, ale jak zjišťujeme, nevede tam žádná viditelná lesní pěšina a tak se musíme vydat po silnici

zjišťujeme, že ve vesnici není nic k vidění a tak hledáme nejbližší osvěžovnu, koliba má až od jedenácti a to máme ještě hodinu a půl času, tak podle mapy.cz v mobilu zjišťuji, že v nedalekém autokempu by mohla nějaká hospoda existovat

kemp je sice liduprázdný, ale hospoda Humno otevřená je, prosíme tedy o čtyři piva a paní nám sděluje, že už má jen 12° a jiné narážet nebude, protože zavírá, no, dvanáctku bereme samozřejmě s povděkem, stáčíme hovor na obrovskou sbírku pivního skla v hospodě, které vlastní její manžel a má zakázáno ho i mýt 🙂

aby nám uběhl čas, vybalujeme karty a rozjíždíme to (všimněte si těch smutných obličejů, že už nejdeme na žádnou tůru, ale jedeme domů) ptám se tedy paní, za jak dlouho, že to zavírá, jestli by nebyly možné ještě 4 piva, tak nám k našemu překvapení řekla, že už zavřela a to jako na furt, tedy na celou zimu, že to tu má jen na léto, odjel poslední host a než jsme přišli, že tu chtěla pro letošek zamknout a odjet….no ale, že ty čtyři piva nám ještě ráda dá 🙂

třetí již tedy nedáváme a přesouváme se do koliby na oběd, na schodech tu ještě potkáváme známé žíznivé tváře od nás z autobusu a jim se taky daří ještě jedno pivečko ukecat

koliba Žerucha

váháme zda se posadíme na zápraží, kde pohledem k obsazeným stolům zjišťujeme, že nahoře na Plese až tolik lidí nasedat nebude 🙂 nakonec kvůli holkám raději volíme útulné posezení uvnitř

dáváme samozřejmě pivko (Šariš 12° za 1,50) a začínáme Tatranskou krémovou cesnačkou v chlebovom bochníku (2,90,-), kdybychom věděli co nám přinesou, už bychom snad ani nic dalšího neobjednávali

no když dnes končíme, tak se nadlábneme pořádně a abychom zde ochutnali něco domácího dáváme si Pastierov sen, což je od všeho něco – halušky, strapačky a pirohy (6,30,-) nějakých skoro 60dkg „různě upravených brambor“, no snad se s tím popereme, Jitka volí pochoutku v podobě Grilovaný plesnivec s brusnicovou omáčkou (5,80,-) , ale když vidíme, že si kluci venku dávají na jednoho vepřové koleno a podobně, tak jsme ještě měkkoni no a tak to Lea ještě pro jistotu zakončuje zmrzlinovým pohárem se šlehačkou – „no co, cesta bude dlouhá“

po třinácté hodině platíme a odebíráme se čekat na zastávku, autobus přijíždí přesně na čas, na Plese narychlo nabíráme zbylé pasažéry o odebíráme se na nekonečnou cestu domů

po cestě ještě, pro mně nepochopitelně, stavíme na nějakém odpočívadle na nějaký tradiční velkonákup zdejších sýrů, přičemž zde prodávají sýry vyrobené ve fabrice, které byly k dostání všude na Plese, žádné domácí, tak nevím no, každopádně zde čekáme skoro hodinu a cesta s mnoha povinnými zastávkami moc neutíká, jediná světlá chvilka nastává, když po sedmé hodině stavíme v Prostřední Bečvě ve Valašském Šenku Zavadilka na večeři, nejsme zde nahlášeni a nikdo vlastně přesně neví ani jestli je to „ta“ hospoda – a tak jsem dost skeptický, jak se tam vejde a bude obslouženo 70 lidí, nahrnuli jsme se do vcelku naplněné hospody, ale tak nějak si nás tam kupodivu všech 70 porozsedalo, Lea hnedka zajistila stůl venku na terase u nějakého  štamgasta a fandy místního fotbalu, musím uznat, že to bylo strategické místo, jde-li o žvanec, nemá prostě Lea konkurenci, obsluha s jídelňákem u nás byla asi za 2 minuty, pivo za další 2 a o pět, maximálně deset minut déle jsem se již rozplýval nad výbornou svíčkovou

a nejinak to bylo i u ostatních a i minutkových jídel – nerozepisoval bych se o tom, ale dodnes je mi záhadou, jak to v té hospodě udělali. Po večeři jsme v buse dopili zásoby vína, o kterých jsem se domníval, že jsou větší a tím to příjemné skončilo. Začalo pršet a zbytek cesty bylo již jen kodrcavé polobdění po českých silnicích a povinná dvouhodinová přestávka někde kolem Vysokého Mýta nás dorazila, při představě, že domů dojedeme tak ve tři a v pět máme vstávat do pracovního procesu…

Ale jinak to byl super výlet, počasí a no prostě všechno nám vyšlo přesně podle představ, tak snad za rok zase někam na Slovensko s turisty z Líšného…

Napsat komentář